Gymnázium Ústí nad Orlicí / Příspěvky / Školní akce / Blahe v Prahe aneb obyčejně neobyčejná dějepisná exkurze

Blahe v Prahe aneb obyčejně neobyčejná dějepisná exkurze

Dlouho očekávaná a připravovaná událost konečně nastala 26. 4. 2011, kdy se třída 6.B spolu s pí. prof. Pražákovou a Holubářovou sešly na nádraží a chystaly se odjet směr matička Praha. Všichni jsme byli zvědaví, jak dopadne soutěž o nejmenší zavazadlo, kterou pár dní předtím vyhlásila naše drahá Mrs. Holubářová. Nikdo jsme nepochybovali o předem známém vítězi, a když paní profesorka dorazila (mimochodem jedna z posledních), mohli jsme jí pouze gratulovat k vítězství. (Do jejího batůžku by se mi nevešla ani svačina.)

Cesta vlakem proběhla bez problémů, dokonce jsme si i všichni sedli, takže nálada trochu unavená (odjezd před sedmou ranní), ale dobrá. Po uložení zavazadel do skříněk na nádraží jsme se vydali rovnou do metra. Vystoupili jsme na Staroměstské a zamířili přímo do Židovského muzea. Nenechte se ovšem zmást, slovo muzeum neznamená jednu budovu s exponáty. Procházeli jsme skrz původní židovskou čtvrť a viděli pět synagog a židovský hřbitov. V průběhu dne jsme byli upozorněni paní prof. Pražákovou, jestli bychom třeba nemohli zdravit, když někam přijdeme. Tak si naši chlapci sáhli do svědomí a každého, koho potkali, poctivě zdravili: „Dobrýén, my jsme v Prahe.“

Myslím, že silný zážitek jsme určitě všichni měli v Pinkasově synagoze, kde byla na stěnách napsána jména všech českých Židů, kteří zemřeli za 2. světové války. Našli jsme tam i 27 lidí z Ústí nad Orlicí. Chápu, že všichni nejsou historičtí blázni (jako třeba já), ale těch 80 tisíc jmen zanechalo stopy snad v každém z nás. Některé z nás pak zaujala prastará gotická budova Staronové synagogy (i když jsme nenašli Golema), na někoho zase udělala dojem perfektní, zlatem bohatě zdobená Španělská synagoga. A to už byl závěr Židovského muzea.

To jsme však netušili, že vrchol dne teprve přijde. Metrem jsme se přesunuli k věznici na Pankráci. Tam na nás už čekala paní doktorka Prskavcová, státní zástupkyně z Vrchního státního zastupitelství v Praze a taky babička naší spolužačky, která nám domluvila tuto velmi vzácnou a (nebudu to zastírat) silně protekční návštěvu. Až uvnitř jsme si uvědomili, kde to vlastně jsme a že bychom se tam jako normální lidé nikdy nemohli dostat. Museli jsme odložit všechny své věci do skříněk, projít asi přes patery mříže, připravit se na kontrolu občanských průkazů a prohlídku detektorem kovu. Pak se nás ujal pan doktor Kýr, jeden z největších odborníků na historii českého vězeňství u nás, a zavedl nás do expozice s historií Pankrácké trestnice a českého vězeňství vůbec. Jeho povídání bylo velmi zajímavé, ale to, co přišlo na závěr, nás dostalo všechny. Čekala nás totiž Pankrácká sekyrárna. Stáli jsme dva metry od gilotiny, která připravila o život tisíce lidí. Celý proces odsouzení a vykonání trestu tehdy trval tři minuty, lidé tam chodili na smrt jako prasata na porážku. Když jsme stáli v té studené okachlíkované místnosti, bylo by slyšet hrášek na zem spadnout. Stáli jsme jako zařezaní, nad námi visely oprátky, co tam nechali nacisté, když utíkali z Prahy. Ale celou atmosféru pro mě osobně naprosto umocnila další místnost, ve které byl uprostřed jeden jediný kanálek. Představa těch litrů lidské krve, která do toho kanálku odtekla, se mnou zamávala ještě daleko víc než sama gilotina. Vyšli jsme ven, stále ještě trochu opaření tím, co jsme viděli. Ale přece jen jsme to završili vesele. Paní Prskavcová nás vzala ještě do jednací síně Vrchního soudu. V momentě, kdy nám řekla, že si to tam můžeme všechno prolézt a prohlédnout, jako by vypustila ze řetězu divoké stádo. Společná fotka před státním znakem a focení u pultíku pro svědky a obžalované jsou nejlepším důkazem všech možných blbin, které jsme tam vyváděli.

Pak jsme se jeli ubytovat a zanedlouho jsme ještě jednou vyrazili do víru velkoměsta. Den nabitý zážitky ukončila romantická procházka po večerní Praze, v čele s Dandulkou. Vltavské nábřeží, osvětlený Hrad, pulzující pražské uličky, nasvícené Staroměstské náměstí, náměstí Republiky s Obecním domem. Prostě nádhera, pohodička, žádný stres!

Do hotelu jsme dorazili asi v 11 hodin. Nám by sice nevadilo spát společně v nějaké tělocvičně, ale paní prof. Pražáková rozhodně odmítla znovu prožívat podobné trauma a raději vynaložila úsilí na sehnání cenově přijatelného, slušného ubytování. Skutečně to bylo docela dobré, až na okna nemytá nejméně půl století a koberec luxovaný naposledy v roce 1980. Spalo se pěkně (alespoň mně), povídat jsme mohli, dokdy jsme chtěli, a to nám plně stačilo ke štěstí. Naše pány a některé dámy však v hotelu nejvíce zaujal koutek s bezplatnými herními automaty, takže se pohotově chytili volantů a madel a nejméně půl hodiny je od toho nikdo neodtrhnul.

A začal nám druhý den. V plánu byl výjezd lanovkou na Petřín a dále trasa Strahovský klášter, Černínský palác, Loreta, tzv. Nový svět a Pražský hrad. Odtamtud jsme sešli po Starých zámeckých schodech dolů a postupně se přemístili na Kampu. Viděli jsme Čertovku, dům Jana Wericha a pak Lennonovu zeď. Konečně nás dneska něco opravdu nadchlo! Fotili jsme snad každý centimetr této barevné nádhery, ovšem paní profesorky měly zrovna v tu chvíli naspěch a tak jsme museli, brblajíce, klopýtat za nimi, aniž jsme si celou zeď pořádně užili. Následoval přesun na Karlovo náměstí a milosrdný rozchod na oběd. Už jsme toho měli tak akorát a odpočinek přišel vhod, protože potom nás čekal další silný zážitek. Dorazili jsme do kostela sv. Cyrila a Metoděje, ke kryptě, kde se schovávali čeští a slovenští parašutisté, kteří spáchali atentát na Heydricha. Nejdřív nám pustili film, abychom se o tom něco dozvěděli (přeci jen jsme jen trubky z gymnázia). Pak jsme vešli do studené, kamenné, zatuchlé hrobky. Nechápu, jak tam mohl někdo přežít, moc obdivuji odvahu všech parašutistů, že byli schopni přečkat v takových podmínkách, nemluvě o tom, co udělali pro český národ. Po tomhle zážitku jsme zase o kousek chytřejší, o trochu moudřejší. Celé to zakončil pohled na ostřelované okénko, které vedlo do krypty. Paní průvodkyně nás vzala ještě nahoru do samotného kostela, který je teď pravoslavný. Nevím, jak ostatní, ale já jsem si uvědomila, že poprvé v životě stojím v pravoslavném kostele, takže i to byl pro mě velice nevšední zážitek.

Do konce exkurze už toho moc nezbývalo. Viděli jsme ještě Tančící dům, a pak už šupem přes Václavské náměstí na hlavní nádraží. Člověk by čekal, že nás ty dva dny natolik udolají, že budeme ve vlaku jen spát. Jenže jak jsme mohli, když naši hokejisti zrovna hráli čtvrtfinále s USA! Tak jsme všichni naladili rádia na mobilech, dali sluchátka do uší a pak už bylo z „kupéček“ slyšet jenom „GÓÓÓL“ a „JÁÁÁÁRDA JÁGR“! Tak nám tu naši krásnou exkurzi zakončil Jarda hattrickem a hokejisté vítězstvím 4:0. A samozřejmě naši chlapci, kteří nezapomněli každému kolemjdoucímu oznámit, „že jsme byli v Prahe!“

Martina Kodytková, 6.B

13.6.2011, 10:42, 5 obrázků


obrázek 311 obrázek 310 obrázek 309 obrázek 308
obrázek 307