Gymnázium Ústí nad Orlicí / Příspěvky / Školní akce / Strasti a radosti matičky měst

Strasti a radosti matičky měst

12. května se naše třída 4.B společně s paní profesorkou Doležalovou a Kaucovou vydala na dlouho očekávanou exkurzi do Prahy. Z celého výletu jsme si odnesli neskutečně mnoho zážitků a zkušeností, jež si prostě nezaslouží být odbyty krátkou zprávou o místě a čase dění.

Když jsme v 6:20 ráno (všichni patřičně unaveni) nastupovali do rychlíku, každý z nás si v sobě nesl nějaká očekávání a předsudky ohledně hlavního města. Většina z nás si v Praze nikdy moc dlouho nepobyla, našli se tací, již ji nenavštívili nikdy, tudíž jsme si o velkoměstě, tolik nepodobném Ústí, mysleli svoje. Z představy o nevrlých a vždy spěchajících obyvatelích nás vyvedla nejprve velmi ochotná paní, jež nám bez vyzvání začala radit, kudy se i přes právě probíhající výluku dostat na místo určení, a hned nato milý pán nadšeně přednášející o husitských válkách. Den tedy zatím vyvíjel velmi dobře a zvesela, jedno příjemné překvapení za druhým.

Ze svěžího, sluncem prosyceného vzduchu jsme se v doprovodu výborné státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v důchodu a zároveň babičky naší spolužačky paní JUDr. Evy Prskavcové přesunuli do pochmurných prostor pankrácké věznice. Po odložení všech věcí kromě občanských průkazů a projití bezpečnostní kontrolou se nás v budově památníku ujal pan historik a počal nás bez servítek a narovinu seznamovat jak s historií věznic, tak s hrůzami, jež se staly přímo tam. Úzkost se stupňovala se zahlédnutím šibenice a vygradovala při prohlídce původní popravčí místnosti- pankrácké sekyrárny. Představa zabíjení lidí jako na běžícím páse nenechala nikoho v klidu.

Po tomto prožitku jsme všichni spěchali na čerstvý vzduch, na němž jsme se patřičně uklidnili, a hned se v rychlosti vydali prohlédnout si vrchní soud, kde nám paní Prskavcová vyprávěla o svých zkušenostech z praxe, o velkých případech, jež soudila, a téma se stočilo i na mediální kauzu kolem Kajínka. Všichni jsme využili příležitosti usadit se na lavici obžalovaných či se postavit k pultu svědka.

Výprava pokračovala a my si po neveselém dopoledni a následné mačkanici v metru mohli oddychnout a uvolnit se v překrásné Valdštejnské zahradě. Poté, co jsme všichni spokojeně snědli svou z domu nabalenou svačinu a zasmáli se nad neohroženou paví slečnou, nás paní profesorky svolaly ke vchodu do Valdštejnského paláce. Opět jsme podstoupili kontrolu a v doprovodu se zábavným a nepříliš zasvěceným výkladem jsme zhlédli nádherné prostory zámku a taktéž onu proslulou bývalou konírnu, dnešní zasedací místnost českých senátorů. Odnesli jsme si i praktické poznatky- kdo by byl řekl, že pozice senátora provozujícího vysokou politiku závisí na počtu rozdaných lízátek.

Za mírného deště jsme přeběhli několik ulic, čímž jsme se ocitli u sídla Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Po úvodním filmečku a pro nás již obvyklé bezpečnostní kontrole nás sympatický pan průvodce zavedl přímo do jednací síně, kde jsme ho málem ubombardovali dotazy a kterou jsme si pořádně prolezli včetně křesel samotných ministrů a předsedů (z nichž jsme se nezdráhali křičet GOOOL, když naše mobily zaznamenaly branku v zápasu s Norskem). V rychlosti jsme si dokonce stihli prohlédnout vystavené kopie nejdůležitějších listin datovaných od středověku až po nejnovější dějiny.

Již skutečně utrmácení jsme s mírným zpožděním doběhli k poslednímu bodu denního programu, jímž byla Neviditelná výstava. Vstupovalo se po skupinkách po sedmi a už v čekárně nás únava okamžitě přešla. Celý koncept spočívá v tom, že na vlastní kůži vyzkoušíte, jak se žije nevidomým. Před hlavním programem jsme si s klapkami na očích hráli s legem, taktizovali v šachu a zkoušeli si kutálet s míčem. Když naši (poslední) skupinku zavolali na místo, zarazily nás dveře do temnoty. Já osobně jsem čekala, že nám nasadí klapky podobné těm v čekárně. S otevřenýma očima a nulovou představou toho, kam vůbec vstupujeme, jsme vchodem prošli. V neproniknutelné černotě jsme se seznámili s naší nevidomou průvodkyní Janou a vydali se na výlet černým životem. Kromě uvědomění si všech těch omezení, ale hlavně možností světa ve tmě a uklidňující nevědomosti jsme zažili také mnoho zábavy. Představte si, jak někoho ohmatáváte: „Prosím tě, kdo jseš?“ „To jsem já.“ „Jeee, paní profesorko!“

Prohlídka jsme zakončili příjemným posezením a konverzací s Janou, samozřejmě stále beze světla, a výrokem jedné spolužačky: „Holky, myslím, že se po dnešku známe zase mnohem líp, protože tolikrát jsem na vás v životě nešáhla!“

Cestu zpět na nádraží nám obveselila hokejová výhra a občerstvení z McDonaldu, které jsme si skutečně zasloužili. Náš unavený doprovod očekával, že ve vlaku všichni lehneme a ani se neozveme, ovšem paradox únavy zafungoval a slyšet nás museli i strojvedoucí.

Zpátky do našeho milého zapadákova jsme dorazili v pozdních večerních hodinách a nabití zážitky, vědomostmi, zkušenostmi a poznatky jsme se rozutekli do svých domovů.

Natália Kudrnová, 4.B

29.5.2016, 12:20, 8 obrázků


obrázek 2147 obrázek 2146 obrázek 2145 obrázek 2144
obrázek 2143 obrázek 2142 obrázek 2141 obrázek 2140