Gymnázium Ústí nad Orlicí / Příspěvky / Soutěže a olympiády / Cesta daleká

Cesta daleká

Naše studentky 4.B a 2.B se opět velmi úspěšně zúčastnily literární soutěže „O pardubický pramínek“, jejíž téma pro letošní rok znělo „Cesta daleká“.

Ve III. kategorii se svým příspěvkem „Daleká cesta z ničeho k něčemu“ zvítězila Markéta Divišová (4.B). „Když pan Adams napsal Dalekou cestu za domovem, povídání o nerozlučné cestě party králíků putujících za svobodou“, zřejmě nepředpokládal , že Tereza Barnová (4.B) obsadí 2. místo. A ani Natália Kudrnová (4.B) netušila, že její práce „O človíčku, který seděl na své vyhlídce a pokukoval po kolemjdoucím davu“ byla odeslána pořadatelům a získala 3. místo. Tereza Junková (2.B) a Lenka Jirgesová (2.B) zdatně sekundovaly starším spolužačkám a z Pardubic si ve své kategorii odvezly čestné uznání.

Oceněným blahopřejeme, děkujeme všem ostatním, již se soutěže zúčastnili, a přejeme hodně dobrých nápadů i v příštím roce.

Jiřina Doležalová

Daleká cesta z ničeho k něčemu

„Arabeska č. 1.“ Několik slov vyjímajících se nad změtí not, na některých místečkách špatně vytištěných. Civím do toho chaosu na papíře. Tohle má být skladba? Něco, co by mělo tvořit hudbu, hudbu, která dokáže potěšit a zahřát i srdce, jež pomalu chladne a tvrdne?

Pokládám prsty na klávesy. Nejdřív ji hraji na radu své paní učitelky v pomalém tempu a po částech. Pomalounku se prokousávám spoustou tónů a akordů. Snažím se nevnímat přehmaty. Každým dnem, každou hodinou cvičení mé pokusy čím dál víc připomínají hudbu. Každým dnem, každou hodinou cvičení dalekou cestu mých prstů zvládám uběhnout rychleji a rychleji, lépe a lépe. Každým dnem, každou hodinou cvičení mé srdce čím dál víc taje při poslechu té krásy vznikající pod mýma rukama.

Na co asi myslel Claude Debussy, když psal tuto skladbičku? Jak daleká byla jeho cesta od ničeho k něčemu? K něčemu harmonickému a nádhernému?

Usedl ke stolu. Jeho dítě už spalo. Při sklence vína vzpomínal na jednu z květnových nedělí, kvetoucí zahradu a na svoji krásnou ženu Emmu, jak hladí jejich malou dcerušku po hlavě. Hlavou mu běžely obrazy rozkvetlých stromů a stejně tak rozkvetlé Emmy. Představil si arabesku – uklidňující soulad barev a vzorů, květinové motivy. Věděl, jak skladbu pojmenuje. V uších mu zněla melodie Emmina hlasu. Dal se do psaní. I když škrtal častěji, než zapisoval, nehodlal opustit tu neděli. Zavřel oči, otevřel je, popadl pero a každičkou část své vzpomínky zaznamenal. Krůček po krůčku zdolával svou dalekou cestu.

I já podstupuji dalekou cestu. Jenže ta má se již blíží ke konci. Mé ruce už zvládnou vykouzlit to něco. Stačí jen učinit poslední krůček. Ujít poslední zbývající kus.

Sedím v hledišti a čekám, až uslyším své jméno. Klepou se mi nohy, mé tváře vypadají jako zralá rajčata. Nejraději bych utekla, schovala se a schoulila se do klubíčka. Ovšem, nevystupuji poprvé, dostala jsem však strach a bombarduji jeviště pohledy. Zaslechnu své jméno. Ne příliš přesvědčeně vstanu a sunu se ke klavíru. Srdce mi buší. Na poslední chvíli se ještě snažím soustředit a vzpomenout si na nejtěžší pasáže skladby, nenajdu je totiž v notách ležících na sedadle, jen ve své hlavě. Poněkud neohrabaně se ukloním a usedám k pianu. Obklopuje mě sál, diváci a hrobové ticho. Pokládám ruce na klaviaturu. Prsty se rozbíhají, zpomalují a pak zase zrychlují. Nastává střední část, tichá a klidná. Ztělesňuje pro mě ševelení listů, foukání větru a klid v Debussyho zahradě.

Dohrávám poslední tři akordy, zvedám se a ukláním. Tleskající a usmívající se publikum si očividně nevšimlo malých chybiček. Usedám zpátky do sedačky. Nervozita ze mě opadla již při prvních tónech. Nejvíce mě však těší to, že jsem překonala dalekou cestu, došla do cíle a potěšila nejen sebe a publikum, i Debussyho. On překonal obtíže na cestě ke vzniku Arabesky a my klavíristé máme pokračovat a jít v jeho stopách. Nalézt poklad ukrytý na konci.

Markéta Divišová, 4.B

30.5.2016, 11:23, 4 obrázky


obrázek 2151 obrázek 2150 obrázek 2149 obrázek 2148