První a nikoli poslední reportáž z Ukrajiny

První a nikoli poslední reportáž z Ukrajiny

Dámy a pánové, odhoďte prosím předsudky. Od všech mých blízkých jsem po sdělení, že se na konci školního roku chystáme na Ukrajinu, slýchávala věty jako: „Vždyť se tam válčí!“, „Cože? A to se jako plánuješ vrátit zpátky v celku?“, („Přivezeš mi vodku?“) apod. Avšak Ukrajina nejsou pouze spory o území, špatná politická situace, střelci a zastřelení. Alespoň ne ta nejzápadnější, Zakarpatská. Tu si nově spojuji se skvělými lidmi, vstřícným a obětavým přístupem, výborným jídlem (a ještě lepším pitím), ohromujícími památkami a novou láskou k tamní přírodě.

V pondělí 26. června se expedice složená z Kristýny Šedové (3. A), Zuzany Hejlové (7. B), Moniky Hylákové (2. A), Filipa Kukly (6. B), Natálie Kudrnové (5. B) a pana profesora Kašše spolu se skupinkami z dalších pěti gymnázií Pardubického kraje, hejtmanem Martinem Netolickým a senátorem Radkem Martínkem vydala za týdenním dobrodružstvím na Zakarpatsko, jež pro vybrané studenty zorganizoval právě Pardubický kraj.

První den jsme strávili v samotném Užhorodu – poznali jsme centrum i periferii tohoto města, jeho běžné občany i vedoucí osobnosti, prohlédli si Masarykovu školu, užhorodský hrad i skanzen a vychutnali si jeho noční atmosféru. Jindy bych nešetřila dobrodružnými historkami o užhorodských ganzích, avšak nehodlám vám nyní prozradit vše. Zajímavé podrobnosti o naší cestě včetně fotografií si budete mít možnost vychutnat na podzim při chystané výstavě.

Po návštěvě mukačevských a chustských památek jsme si odpočinuli ve sklípku či luxusních termálních lázních, a i přes několik spadaných stromů přes cestu, hravě odklizených náhodnými Ukrajinci a našimi skvělými řidiči jsme ve čtvrtek dojeli do všem Čechoslovákům dobře známé Koločavy, rodiště Nikoly Šuhaje. Nechyběla prohlídka celé vesnice, návštěva Šuhajova hrobu či pravá ukrajinská veselka, jež se neobešla bez valčíku s panem profesorem. Nemohu dodati více než že se nám Koločava zapíše hluboko do paměti.

Avšak krása střídá nádheru a naše příští kroky vedly do historické metropole Lvova, do něhož jsem se já osobně na první pohled zamilovala. S matičkou Prahou může Lvov velmi efektivně soupeřit o post nejkrásnějšího města mého dosavadního života. Náš pobyt zde byl však kvůli předešlé nepřízni počasí poněkud zkrácen, proto jsme se hned brzy ráno přesunuli se smutnou mezizastávkou v Českém Malíně a o něco veselejší v Dubně do dalšího půvabného města – Lutsku, kde jsme si užili právě probíhající festival, romantický západ slunce, (pivo) a poslední oficiální noc zájezdu.

Následoval pomyslný zlatý hřeb výletu – účast na pietním aktu 100. výročí bitvy u Zborova. S VIP pásky jsme spolu s českými, slovenskými a ukrajinskými významnými osobnostmi zhlédli samotný obřad, který by vystačil na samostatné tři články, zazpívali si tři hymny, ve VIP stanu se vedle všech těch poslanců a senátorů naobědvali (podával se VIP boršč z kelímku), stali se diváky velice povedeného divadelního představení a po odchodu většiny návštěvníků si sami vychutnali odzbrojující atmosféru místa.

A mohlo se domů. Plánovaná cesta by trvala okolo necelých dvanáct hodin, avšak jak se jedná o ukrajinsko-polské hranice, radši si nikdy nic neplánujte. Po deseti hodinách šikany na celnicích jsme konečně na nejbližší benzínce políbili polskou zemi a již bez jediného problému (nepočítejme objížďku přes Poličku) se dostali až před naše gymnázium.

Nemohu v takto „krátkém“ textu vyjádřit, co pro nás účast na projektu znamenala a znamená. Zmůžu se na klasické klišé fráze jako „rozhodně bychom jeli znovu“, „nikdy na tyto společné zážitky nezapomeneme“ a znovu vás odkáži na připravovanou výstavu.

Přeji vám všem krásné a naplno prožité prázdniny!

Text a fotografie: Natália Kudrnová

22.7.2017, 8:01, 12 obrázků