Gymnázium Ústí nad Orlicí / Příspěvky / Školní akce / Vodácký kurz 2021

Nejprve očima 7.B

Každému, kdo šel v pondělí 7. června kolem osmé hodiny ranní po Kociánce, se naskytl nevšední zážitek. Pohled na 46 žáků s rozzářenými obličeji, pruhovanými triky a slamáky či vietnamskými klobouky na hlavách musel trochu zvednout náladu každému. A právě těchto 46 žáků ze tříd 3.A a 7.B se spolu se šesticí svých zkušených kantorů vydala vstříc vodáckému kurzu na Vltavě.

U podobných akcí není žádným překvapením, když nejdou zcela podle plánu. Náš „vodák“ nebyl výjimkou. Už v 8:23 (7 minut po srocení všech účastníků) nám profesor Růžička s úsměvem na tváři hlásí, že náš autobus se nějak porouchal a musíme počkat, až přijede jiný. Nicméně když víte, že vás čeká 5 hodin cesty do Vyššího Brodu, milerádi si ještě chvíli posedíte na čerstvém vzduchu.

Pokud si myslíte, že jsou činnosti, které prostě za jízdy autobusem provozovat nelze, mýlíte se. My jsme si to také mysleli. Tedy až do doby, kdy pan profesor Růžička, vedoucí celého kurzu, navrhl, že bychom si mohli zahrát Twister. Ano, mluvím o takové té hře, při které dáváte končetiny na barevná políčka na hracím plánu a snažíte se nespadnout. V autobuse však musíte navíc počítat ze zatáčkami.

Po příjezdu do Vyššího Brodu a nafasování vodáckého vybavení následoval trénink na klidné vodě. Po prvotní nervozitě a zjištění, že polovina zadáků a dvě třetiny háčků si pletou pravou a levou stranu, se všechny lodě zapojily do hry na honěnou, při které se světe div se necvakla jediná loď. Při vystupování na souš se však tato statistika trochu pokazila…

Druhý den ráno nastala chvíle, kdy měli všichni nasednout do lodí s celou bagáží a vyrazit na cestu. Ihned za kempem nás čekal první jez. Po tom co nám učitelé vysvětlili, že to udělá jenom dvě rány a trochu cákne, se nám rázem na tu metrovou propast dívalo lépe. Téměř všichni jsme však vyvázli bez úhony. S každým dalším jezem se však počet nepřevrácených lodí snižoval.

Ve středu byla naplánovaná cesta do Českého Krumlova, která čítala celkem 6 jezů. Pravděpodobnost cvaknutí: pekelně vysoká. Jeden jez, který byl podle pana Růžičky nejkrásnější, jsme pro jistotu sjeli s prázdnými loděmi.

V tento den nás zastihl jediný déšť za celý týden, který prověřil naši (ne)připravenost a naši schopnost stavět stan i v dešti. Nakonec však všichni všechno zvládli a i počasí se umoudřilo a my si mohli udělat romantickou procházku po Českém Krumlově. Toto město jsme si prohlédli i ve čtvrtek dopoledne a po skromném obědě nás čekala plavba k naší poslední zastávce – kempu pod zříceninou Dívčí kámen.

Je však otázka do jaké míry se naše nocoviště dalo považovat za plnohodnotný kemp. Byla to louka, přístřešek, stánek s občerstvením, který z nám neznámých důvodů nebyl otevřen, suchý záchod a několik kohoutků s pitnou vodou. I přes tyto poněkud spartánské podmínky jsme si dokázali náš poslední večer užít. Navštívili jsme zříceninu hradu Dívčí kámen, pan profesor Růžička nám ukázal místní elektrárnu a dále jsme absolvovali improvizovaný horolezecký kurz. Po návratu do kempu proběhl tradiční vodácký obřad, při kterém jsme byli všichni pasováni na vodáky.

V pátek po zdolání posledního úseku cesty mezi Dívčím kamenem a Boršovem nad Vltavou jsme odevzdali vodácké vybavení a nastoupili do autobusu, který nás měl odvézt domů. Hrací plán na Twister se naneštěstí při plavbě zřejmě někde ztratil. Naši chuť hrát jakékoli hry ale stejně přehlušila únava.

Pokud je zde něco, co opravdu stojí za zmínku, je to kulinářské umění, které studenti na tomto kurzu předvedli. Pokud si myslíte, že v podmínkách, které na takovém pobytu panují, si největší obdiv zaslouží těstoviny s nějakou instantní omáčkou, opět se pletete. My jsme si pochutnávali na těstovinách na sladko, burgrech nebo dokonce na hranolkách, dělaných na ohni. Dále zde máme fakt, že jsme dokázali odehrát plnohodnotný zápas ve softbale hned na břehu Vltavy bez ztráty jediného míčku. Jeden večer se o oheň musela postarat děvčata, protože chlapci prohlásili, že z mokrého dřeva oheň rozdělat nejde. Ukázalo se však, že jde… Hned o dva dny později však byla všechna děvčata ráda, že ve třídě ty hodné a obětavé chlapce mají, protože tahat se s naloženou lodí přes nesjízdný jez není nic jednoduchého. Také nutno podotknout, že zpoždění, které měl náš autobus hned v pondělí ráno se nás drželo po celý zbytek kurzu… vyrazit na vodu v 8:30 se nám nepodařilo nikdy.

Úspěšně jsme tedy absolvovali vodácký kurz, který nás naučil mnoho důležitých věcí. Závěrem uvedu několik rad, které by se nezkušeným vodákům z nižších ročníků, které vodácký kurz teprve čeká, mohly hodit: Prázdný kelímek v lodi je samozřejmostí. Vybírejte si háčka, který si neplete pravou a levou, a není od věci si to sám předem ujasnit. Hlídejte si své pádlo a neberte ho ostatním, zvlášť ne učitelům. Věci, které chcete mít suché, dejte do barelu a ujistěte se, že je správně dovřený, protože spoléhat na to, že se necvaknete, opravdu není dobrý nápad. K barelu nutno dodat, že nejdůležitějším výběrovým kritériem je, zda se na něm pohodlně sedí, večer u ohně to rozhodně oceníte. Pokud s vámi pojede Růža, dvakrát si rozmyslete, jestli opravdu chcete procházku absolvovat, protože cesta k elektrárně byla desetkrát náročnější než celý vodák.

Celý kurz nám všem ukázal, jak hrozně zábavné, skvělé a uvolňující je trávit čas společně a aspoň na týden se zabývat pouze tím, kde se válí vaše pádlo, jestli máte suché ponožky a kde je nejlepší místo pro postavení stanu.

Za třídu 7.B Zuzana Šaldová a Martin Procházka

A očima 3.A

I přes maily pana Růžičky plné optimismu většina z nás, třetích ročníků, v realizaci vodáckého kurzu nevěřila a s účastí na něm již nepočítala. Ještě dva týdny před avizovaným odjezdem byly totiž podobné školní akce ministerstvem zdravotnictví a školství zakázané. Vůle, touha a prosby pana Růžičky byly však silnější, akce se povolily a my tak mohli začít pomyslně balit do padesáti litrových barelů.

Obav nebylo málo. Jídlo na týden, oblečení na týden, oblečení na vodu, stan pro kolik, a jak? Do kánoí po dvou, nebo po třech, opravdu jen po dvou, a co když jsme na licho? Navíc jsme se po roce mezi čtyřmi zdmi měli najednou vydat na pětidenní výlet s padesáti lidmi pohromadě. Nebojím se říct, že některé jedince u příprav přepadali sociální úzkosti. Jiní se však opravdu těšili, a tak po jakési kompenzaci bylo vše tak, jak má. Přes všechna ta úskalí jsme tedy v pondělí 7.6. 2021 nasedli do autobusu a vyjeli směr Vyšší Brod, náš startovní kemp.

Ve Vyšším Brodě nás kromě zabydlení čekal také výběr kánoí, pádel, vest a barelů a seznamování se s vodou a s ovládáním lodě. Pro některé (snad i pro většinu) bylo to vše poprvé, a tak se pohyb po vodě spíš než jízdě podobal jakési akrobacii. Pohled na hladinu, kde se lodě točí kolem dokola, musel být záživný. Snad zázrakem (ve formě rad a návodů zúčastněných instruktorů) jsme se však pohybu na vodě naučili, a byli tak připraveni na následující čtyři dny.

Večery u ohně či v hospodě (dle preferencí) a studené noci v kempu střídaly dny zalité sluncem na vodě či ve vodě (dle zručnosti). Postupně jsme propluli tábořišti v Branné nad Vltavou (za Rožmberkem), u Českého Krumlova a u zříceniny hradu Dívčí kámen. Vodáci se z nás však stávali až teprve mezi kempy. Klidná voda a soulodění bylo opravdovou výjimkou, většinou jsme se totiž drali peřejemi a bez jakýchkoli strachů sjížděli jezy podobné vodopádům. Někteří měli řízení v malíku a kamenů ani jezů se nebáli a jiní spoléhali na osud, štěstí a modlitby. I přes ně však chytání a lovení lodí, pádel, triček, spacáků či celých stanů nebylo málo. Copak jezy, tam se s trochou vody počítá, ale kameny hlášené až ve chvíli, kdy drhnou o loď, byly kolikrát záludnější.

Součástí našeho kurzu a pobytu v jižních Čechách byly i procházky po Vyšším Brodě, Krumlově nebo na Dívčí kámen a také oficiální pasování na vodáky. Jeho podstata by však měla i pro další generace zůstat zastřená tajemstvím. Co ale prozradit musím, je, že křticím rituálem si prošla i paní Sloupenská.

Po pár posledních kilometrech na vodě jsme v Boršově, kde na nás již čekal autobus, vytáhli poslední kousky čistého oblečení, na břehu Vltavy se převlékly a se smíšenými pocity (radostí – že už jedeme domů, nostalgií – že už jedeme domů, hrůzou v očích z představy pětihodinové jízdy autobusem atd.) nasedli a vyjeli vstříc náručím našich maminek, tatínků, manželek, manželů, dětí a dalších.

Anna Foglová

9.6.2021, 8:34, 19 obrázků

---