Gymnázium Ústí nad Orlicí / Příspěvky / Školní akce / JAK PRVÁCI PROŽILI ADAPŤÁK

JAK PRVÁCI PROŽILI ADAPŤÁK

JAK SE JIM ŠLO NA CHATU

Po nenáročné cestě autobusem z Ústí na parkoviště kousek od Haničky se povedlo všechna zavazadla (mimo batohy se svačinou) přeskládat z velkého autobusu do malého osobního autíčka. Následně jsme za krásného počasí vyrazili na pěší cestu na chatu Karosa. Za střídání deště a mrholení jsme si zahráli několik seznamovacích her, vyfotili se u jednoho z vojenských bunkrů a vylezli na rozhlednu s nádherným výhledem – mlhou. Byť mokří, všichni jsme dorazili na chatu, kde jsme byli přivítáni teplým obědem. Úrazy: jedno odřené koleno. (Helena Andrášová)

Už když jsme jeli autobusem k Haničce, pršelo, takže jsme věděli, jaká to bude cesta. Učitelé říkali, ať si vezmeme pláštěnky a že to určitě zvládneme. No, samozřejmě jsme to zvládli, ale mokří jako slepice. Ale i přes ten déšť jsme navštívili hezká místa a také jsme se trochu poznali. Cesta byla dobrá. (Marek Mlynář)

Cesta byla sama o sobě v pořádku, až na to, že začalo pršet a my zmokli. Hráli jsme různé hry, což docela zlepšilo situaci. Deště přibývalo, a tak jsme byli rádi (nebo alespoň já), když jsme konečně dorazili na Karosu. (Adéla Kalousová)

JAK SE JIM LÍBILO UBYTOVÁNÍ

Ubytováni jsme byli v pěkné chatě jménem Karosa v Říčkách. Tato chata se mi docela líbila. Dole byla společenská místnost, kde jsme jedli a hráli hry. Pokojíčky byly taky docela pěkné, jen v nich bylo opravdu málo místa! Takže když jsme si tam chtěli zahrát hru (asi o sedmi lidech), bylo docela těžké se tam vejít… Nebo když se nahoře na chodbě utvořil debatní kroužek, tak zase nebyl průchod! (Dorota Najmanová)

Chata na první pohled nevypadala tak špatně, nacházela se před vesnicí. Okolo byla krásná příroda a celkem hezké výhledy. Až na malý počet sprch a velký počet děr v prostěradlech to tam bylo uspokojivé. (Jan Machatý)

Ubytování na chatě bylo moc fajn. Nejvíce se mi líbilo pod schody, protože se pod nimi dalo dobře schovat před kýmkoli. Pozor ale na stropy, páč jsou hodně nízké (obzvlášť nad postelemi jsou sešikmené), a jestli jste náměsíční, tak radši spěte na zemi. (Sára Janouchová)

JAKÉ BYLY SEZNAMOVACÍ HRY

Myslím, že právě seznamovací hry nám hodně pomohly upevnit kolektiv. Nějaké hry mě bavily víc a nějaké naopak méně. Nejvíc se mi např. líbila hra, kdy jsme po tmě u svíček odpovídali na velice zajímavé otázky – to si myslím, že nás sblížilo nejvíce. (Adam Borovička)

Na chatě i na procházkách jsme hráli hodně seznamovavcích her. Byla to zábava, u některých jsme se i hodně nasmáli. Například jsme měli ztvárnit nějakou pohádku, tak jsme vybrali Sněhurku, kterou hrál Kuba. (Veronika Pirklová)

Každý den jsme hráli několik seznamovacích her, myslím, že jsme se díky nim lépe všichni poznali. Jedna spolužačka chyběla – tak místo ní hrál pan učitel Brdíčko. Byla to tedy zábava. (Victoria Kozáková)

JAK SE JIM LÍBILI SPOLUŽÁCI

Jelikož jsme se všichni navzájem neznali, vylosovali jsme si každý pokoj, který jsme sdíleli s novými spolužáky, abychom se poznali i z jiné stránky. Proběhlo také seznamování formou skupinových her a nechyběla ani přednáška o každém z nás, kde jsme na sebe mohli něco prásknout, poté byl prostor na otázky. (Nicol Bártová) Je docela těžké, aby si rozumělo všech třicet lidí, ale adaptační kurz nás víc stmelil v jeden kolektiv. Dozvěděla jsem se o nich nové informace a zároveň díky společně strávenému času zjistila, že mají smysl pro humor, jsou vstřícní, ohleduplní, ochotní… Jsem moc ráda, že mám takovéhle spolužáky a spolužačky. Jsme a určitě dál budeme skvělá parta. (Veronika Stříbrná)

Do všech aktivit a na večeře, obědy a snídaně jsme byli losováni. Alespoň, že na záchod jsme mohli jít sami. Bylo fajn, že se do aktivit zapojili i učitelé. Myslím, že jsme se dobře poznali. Bylo to fajn. (Jana Vávrová)

JAK SE CHOVALI UČITELÉ

Na adaptačním kurzu jsme poznali více nejen naše spolužáky, ale samozřejmě i učitele, kteří se obětovali s námi strávit opršené tři dny. Musím říci, že jejich osobnost se projevila o dost více než ve školním prostředí. Jejich „krátké“ procházky mi občas daly opravdu zabrat. Takže až příště budem psát „krátkou“ písemku, alespoň vím co od nich očekávat. (Lucie Galbová)

Všichni učitelé se snažili, abychom se za ty tři dny co nejlépe poznali a seznámili. Připravili pro nás různorodý program – hry, procházky, výlet… Všeichni jsme se snažili jít do toho s nadšením a s tím, že si to chceme užít, ale ne vždy se to povedlo. Učitelé nám ale vycházeli vstříc a nechávali nám dost času na volnou zábavu. Takže jsme si nikdo nemohl stěžovat. Doufám, že si s námi užili adapťák tak jako my s nimi. (Anežka Stejskalová)

JAK JIM CHUTNALO

Každý den jsme měli pravidelné stravování, které určitě všem moc chutnalo. Úžasné bylo, že pokaždé jsme si tu mňamku mohli vychutnat s někým jiným – ať žije losování! Kuchařka byla velmi milá dáma, ale když šlo o přidání toho výborného pokrmu, tak se ukázala její druhá tvář. Všichni jsme ovšem byli spokojeni a ani nedutali. (Eliška Nováková)

Jídlo bylo velmi šmakulózní. Měli jsme kuřátko, vepříka i špagety. Věichni spokojeně papali. Někteří z nás maso nejedí, proto jedli vegetariánskou stravu. Jídlo bylo zkrátka dobré. (Kryštof Paďour)

Vždycky, když někam jedu, mám strach, co tam budu jíst. Nikdy nevíte, jestli nedostanete k jídlu červy či něco podobného. Naštěstí v Karose stále vaří jídlo z běžných surovin. Po náročných výletech mě oba obědy nadchly. Nejen, že se daly jíst, ale dokonce i dobře chutnaly. Proti večeři jsem též neměla žádné výhrady. No a snídaně? Ta nebyla vůbec špatná a mohli jsme si tam vybrat ze spousty druhů jídel. Vzhledem k tomu, že se všichni vrátili domů živí (i když možná trochu nachlazení), jídlo nejspíš nebylo ani otrávené. (Tereza Radová)

JAK TRÁVILI NOCI

Asi kolem dvou ráno jsem měl deprese, protože jsem spal nahoře a najednou jsem se probudil a slyšel nějjakou ránu, tak jsem se kouknul, kde mám mobil – a on nikde. Ale jelikož jsem byl moc línej, tak místo abych pro něj šel, jsem tak asi dvacet minut koukal do stropu, než jsem nakonec usnul. (Tobiáš Krejčí)

Na této chatě jsem strávila dvě noci a obě proběhly stejně: spala jsem jako mimino. Terce sice spadl polštář a Verče nade mnou to hrozilo taky, ale jinak to byla klidná a ničím nerušená noc. (Barbora Nováková)

Ze začátku jsem se v posteli cítila nekomfortně. Přišla mi úzká a krátká. Pro vorvaně, jako jsem já, to bylo šílený. První noc jsem si omlátila boky. Ráno, když jsem se probudila, jsem se pokaždé praštila do hlavy o nízký strop. Jsem prostě nešika. (Josefína Bartošová)

JAK SI UŽILI PROCHÁZKU V ŘÍČKÁCH

Měli jsme důležitou misi (nebo alespoň většina z nás) – najít kafe či něco tomu podobného. Cestou jsme ještě odbočili obdivovat pár žulových kamenů. Pak jsme si dopřáli onen zasloužený mok plný kofeinu nebo jiné nápoje a mohli jsme se vrátit. (Kateřina Myšáková)

Naši dlouhou, ale krásnou procházku po Říčkách jsme si ještě více zkrášlili dvěma zastávkami. Při první jsme načerpali starodávnou energii z magických balvanů, naopak při druhé jsme se posilnili menším občerstvením. No a cesta zpět nám už po kafi uběhla bleskově. (Marek Mucha)

Začali jsme normální procházkou v Říčkách, pak ale někoho napadlo, abychom si udělali dvojice a šli spolu se vzájemně svázanýma nohama – abychom se prý více poznali, ale nikdo nám vlastně neřekl, že hodíme dvanáctkrát hubu za pět minut… Pak (aby to bylo lehčí) jsme šli do trojice a místo dvanácti pádů jich bylo patnáct. Nakonec jsme si to konečně sundali a šli na český Stonehenge- Tam jsme měli načerpat energii, ale já tam dostal hlad. Tak jsme šli na káves, tam jsme byli dvacet minut. A když jsme všichni dopili, tak začalo pršet a my jsme v tom šli celou dobu na chatu. Konec. (Jakub Dušek)

JAK PROBĚHLA CESTA DO ROKYTNICE

Cesta z chaty nám odstartovala kolem deváté hodiny ráno, všichni byli unavení a myslím, že každý by uvítal cestu autobusem. Ještě před odchodem jsme se vyfotili na schodech před chatou a cesta do Rokytnice nám začala. Někteří si cestou povídali, jiní usínali. Na louce jsme si užili poslední hru a všichni se radovali, že už za malou chvíli budeme sedět v autobuse. Jenomže jsme šli špatnou cestou. Museli jsme se tedy vracet pár kilometrů zpět, ale nakonec jsme cestu úspěšně dokončili. (Anna Radová)

Cesta do Rokytnice byla zdlouhavá. Šli jsme asi čtyři hodiny a také jsme stihli třikrát zabloudit. Každopádně jsme si to všichni moc užili. (Dominika Čápová)

Cesta se ze začátku zdála velice dlouhá, ale pak se všichni zapovídali a ubíhala rychle. Byla prokládána různými hrami, jako třeba skákání do náručí spolužáků nebo uhýbání rukou pár centimetrů před jejich hlavami. Chvíli jsme nedávali pozor, a už jsme zase šli špatně. Tentokrát to byla zacházka trochu delší, ale Rokytnice nás čekala stále na stejném místě. Po pár blátivých kalužích jsme se ocitli na místě. (Marek Boušek)

Jakub Brdíčko

27.9.2022, 11:09, 3 obrázky


obrázek 5139 obrázek 5130 obrázek 5129