Jak jsme jeli do Great Britain a bylo to great! aneb I ♥ LONDON

Jak jsme jeli do Great Britain a bylo to great! aneb I ♥ LONDON

V neděli 22. 5. 2011 v brzkých odpoledních hodinách jsme se my (pod pojmem my rozumějte studenty 6. B, 2. A a 5. B, celkem 47 osob včetně pedagogického doprovodu prof. Peškové, Holubářové a Kollertové), účastníci zájezdu do Londýna, sešli u našeho gymnázia, kde jsme nadšeně přivítali žlutý autobus cestovní kanceláře Školní zájezdy, naložili kufry do zavazadlových prostor a sebe na sedačky autobusu, zamávali jsme rodičům a vyrazili. V křeslech autobusu jsme strávili přibližně 20 hodin, a to postupně v ČR, v Německu, v Belgii, ve Francii, v železničním tunelu pod kanálem La Manche a konečně v Anglii – do hlavního města monarchie jsme dorazili kolem 8. hodiny ranní londýnského času.

Po příjezdu konstatujeme: „Pohodlně spát v autobuse nelze.“ Dodáváme: „Nelze tam spát ani co nejpohodlněji.“ A že jsme zkoušeli mnoho pozic – klasickou vsedě, s nohama do uličky, zády ke směru jízdy, opřeni o okénko (a o nespočet jiných zrovna se naskytlých terénních nerovností), nataženi přes propast uličky, zaklíněni, dokonce i zavěšeni po netopýřím způsobu nad opěradly, všechno marno. Tedy shrnujeme: „V autobuse vlastně nelze spát vůbec.“

Čerství a plní energie tedy ohromujeme Londýn svým výstupem u Big Eye – a vyrážíme sightseeingovat (pro nezasvěcené: sightseeing je anglický výraz pro PROHLÍŽENÍ SI PAMÁTEK – studenty volně překládaný také jako ČUMRNDOCHOZENÍ).

Potkáváme double-deckery, typické místní taxíky i bobíky – londýnské strážníky. Procházíme trasou kolem nejslavnějších turistických obdivuhodností (ač poznamenanou mnoha probíhajícími stavebními úpravami kvůli OH 2012). Big Ben, Downing Street, Westminster Abbey, Buckinghamský palác (neunikne nám ani pochod královské gardy městem – že by generálka na výstup před americkým prezidentem, který zítra přijede?), Trafalgar Square s odpočítávačem času zbývajícího do začátku Olympijských her 2012 (na náměstí se sochou generála Nelsona navštěvujeme Národní galerii a živě se podíváme třeba na van Goghovy Slunečnice), Piccadilly Circus se slavnými obřími reklamami, Britské muzeum, Hyde Park (ale jen okrajově).

Pak nasedáme na autobus a vystupujeme asi za hodinu na parkovišti ve Weybridge. Tam už na nás (na některé na jiném blízkém místě) čekají rodinní řidiči a odvážejí nás po skupinkách do svých trvalých – a našich přechodných – domovů, kde strávíme tři následující večery a noci. Většina z nás si snad nemůže na poskytnutou péči stěžovat, má zkušenost je pouze kladná, avšak někteří bohužel neměli štěstí na tak čisté bydlení a zároveň velmi milé hovor zapřádající domorodce. V naší rodině jsme se bez potíží domluvily a rozuměly jsme, za což bychom zřejmě měly poděkovat našim učitelům angličtiny. (Ovšem zažily jsme i krušné momenty – zkuste nepanikařit ve chvíli, kdy vedle vás leží co nevidět zvracející kamarádka, a vy netušíte, jak se řekne kyblík!)

Druhý den jsme si prohlédli Stonehenge (zde byly pořízeny snímky pro Fotostory do školního časopisu – viz červnové číslo Gympláka), katedrálu s nejvyšší britskou věží v Salisbury (tady jsme viděli originál Magny Charty vydané roku 1215 Janem Bezzemkem), kulatý stůl rytířů krále Artuše a katedrálu s hrobem Jane Austenové ve Winchesteru.
Dopoledne třetího dne jsme strávili v Duxfordu prohlídkou leteckého a vojenského muzea – po velmi zajímavé, ale časově a na rychlé přesuny náročné prohlídce několika velkých hangárů plných aeroplánů a tanků jsme si pochutnali na párcích, které nám ukuchtili páni řidiči s pomocí plynového vařiče. A oddrandili jsme si to do slavného studentského města, do Cambridge, největšího rivala jiné anglické univerzity – Oxfordu. Tady jsme se nechali svézt na lodičkách po řece Cam, pluli jsme i pod mostem, který je prý zkonstruován na návrh Isaaca Newtona bez jediného hřebíku.

Zbýval nám poslední den. Konečně jsme v Londýně zažili typické počasí. Doposavad svítilo sluníčko nebo bylo maximálně oblačno a jedinou nepříjemnost představoval studený vítr, nikoli však ve čtvrtek. Dopoledne při prohlídce Toweru (a úchvatných korunovačních klenotů) začaly pouze krátké přeháňky. Ty se ovšem stupňovaly cestou přes rozevíratelný Tower Bridge na druhý břeh Temže s výhledem na slavnou „Okurku“, zesilovaly i během plavby na lodi po londýnské řece a vyvrcholily v Greenwich cestou od nultého poledníku.

A tak jsme londýnské „changeable“ pocítili na vlastní mokrou kůži. Skrývali jsme se před deštěm pod stromem, ovšem když nám div neprorazilo ušní bubínky burácení hromu, rychle jsme se uklidili do kabinky s toaletami. Turistky byly překvapené, když si chtěly odskočit a za dveřmi na ně vykoukla polovina zájezdu. Přečkali jsme zde část lijáku, nicméně pak jsme to nevydrželi a stejně jsme parádně zmokli.

Ale usušili jsme se v McDonaldu, kde jsme také počkali do večera na autobus, v němž jsme sundali „voňavé“ promočené boty, převlékli se, zachumlali se do dek a uvelebili jsme se na dlouhou cestu domů. A už jsme si jen představovali, jak doma ukážeme suvenýry.

Naše milé Ústí jsme opět spatřili v pátek kolem 18. hodiny SEČ.

Jarmila Janáková, 6. B

13.6.2011, 10:25, 1 obrázek