Gymnázium Ústí nad Orlicí / Příspěvky / Soutěže a olympiády / Pardubické střípky

Pardubické střípky

Středisko východočeských spisovatelů ve spolupráci s Krajskou knihovnou v Pardubicích vyhlásilo 1. září 2011 v rámci Východočeského uměleckého maratonu literární a výtvarnou soutěž na téma „O čem často přemýšlím“. Do literární části pořadatelé obdrželi 142 příspěvků ze třiceti škol nejen Pardubického kraje (z Chebu, Písku, Ostrova, …).

Slavnostního vyhlášení se 16. listopadu 2011 v Domě hudby v Pardubicích zúčastnily i naše studentky, jež svým úspěchem prokázaly ochotu přemýšlet, „dělat něco navíc“ ve svém volném čase, a to v oboru, kterému dnešní doba příliš nepřeje, není „praktický“…

Výsledky: II. kategorie (prima – sekunda)

  • 3. Máša Paulavets (2.B)

IV. kategorie (1.- 2. roč.)

  • 1. Kateřina Bubnová (5.B)
  • 3. Tereza Dvorská (1.A)
  • čestné uznání: Kateřina Martincová (5.B)

V. kategorie (3.- 4. roč.)

  • 3. Veronika Kotlantová (8.B)

Všem vyhodnoceným gratulujeme!

A tady je alespoň krátká ukázka z vítězné povídky Katky Bubnové:

Zdvihá nůž pomalu s jistým rozmyslem. Hledí na mě, z celé tváře vnímám pouze jeho oči a utápím se v jejich neskonalé modři. „Ne,” šeptám ještě jednou a pohledem ho prosím, aby to nedělal. Neposlouchá mě, blíží se. Strachem se mi zastavuje srdce, už vím, že nic nepomůže, blíží se konec.

„Adélo!” ozve se zepředu. Překvapeně nadskakuji, zase už jsem vzpomínala, vzpomínala na sen, který se mi teď zdá každý den.

Učitel si povzdychne „Adélo, co mám s tebou dělat? Tenhle týden už po třetí přemýšlíš o něčem, co tě vytrhuje z přítomnosti. Já vím, že smrt tvého bratra tě velice zasáhla, ale pochop, že život jde dál.”

Prosím, prosím, prosím, jen ať to nezačne rozebírat, zoufám si. Na sobě cítím pohledy spolužáků, některé výsměšné, ustarané, ale i chápající. Konečně zvoní, ulehčeně si oddychnu a sleduji svoji nejlepší kamarádku Nikolu, jak se baví s ostatními.

Zavírám oči a vracím se do doby, kdy jsme s bratrem teprve poznávali, co v nás je.

Před devíti lety

„Adélo,” křičí Adam, „podívej se, co dokážu,” otevírá dlaň a vykvétá mu z ní leknín, se smíchem ho vyhazuje do vzduchu, kde se mění na bílou holubici. Oči mu vzrušeně září a pohledem mě vybízí, abych také něco udělala. „Vyzývám tě na souboj,” říkám a potěšeně sleduji, jak se mu v očích na chvíli objevuje váhání.„Copak, bojíš se?” „Ani ve snu,” odpoví mi a po nerozhodnosti už není ani stopy. Bere do náruče spadlé listí, které se vzápětí mění na oblak těch nejkrásnějších motýlů, co jsem kdy viděla, jejich obrovská křídla víří vzduch, jenž voní po pomerančích…

Jiřina Doležalová

29.11.2011, 21:44, 1 obrázek


obrázek 342